Vzpomínky pana Slavomíra Budaře na P. Šuránka
Pan Slavomír Budař se narodil 8.10. 1920 v Rokytnici u Přerova.
Matka byla rodačkou z Blatnice a do Rokytnice šla, co by mladé děvče, do služby k sedlákům. Tam se seznámila se svým budoucím manželem, který byl železničním zaměstnancem.
Roku 1928 se jako osmiletý chlapec přestěhoval se svými rodiči do Blatnice pod Svatým Antonínkem, protože otec byl přemístěn na dráhu do Veselí nad Moravou.
Tehdy začalo růst a sílit jeho pouto k poutnímu místu svatého Antonína.
Není tedy divu, že se již jako mladý muž seznámil s P. Antonínem Šuránkem, který na Antonínek často přijížděl z Olomouce.
Jeho život je spjat s poutním místem a tudíž neodmylitelně i s P. Antonínem Šuránkem.
Často s P. Šuránkem rozmluval, spolupracoval, pomáhal, ...
Stejně jako jeho otec i on sloužil v kapli řadu let jako strážce.
Přibližně v 85 letech sepsal následující vzpomínky na P. Šuránka, které se pojí s poutním místem sv. Antonína. Rozpomíná se i na jejich společného přítele P. Dvoroka. Pomocníky mu byla pamětní a návštěvní kniha poutního místa. Své vzpomínky zaznamenal tak, jak si je uchovává po desetiletí nejen v paměti, ale především v srdci.
Červen 1982 - mé poslední setkání s P. Šuránkem na tomto světě
V červnu v roku 1982, zemřela vzácná obětavá žena, matka P. Josefa Dvoroka, paní Jana Dvoroková.
Pohřeb se konal v Ostravě. P. Šuránek vždy s velkou úctou vzpomínal matek, které daly církvi své syny – kněze. Tím více chtěl projevit svou vděčnost této vzácné zemřelé matce – kněze – který již jako mladý bohoslovec v roku 1941 se nadšeně zapojil do díla které P. Šuránek zahájil – „Dílo sv. Antonína“: k posvěcení a zvelebení poutního místa „na Blatnické hoře“.
P. Šuránek, přesto, že byl po nedávné mozkové příhodě se pohřbu zúčastnil.
Když jsem po obřadech odcházel od otevřeného hrobu, měl jsem to štěstí se s ním setkat a srdečně ho pozdravit. Domnívám se, že našemu setkání byl opravdu rád, protože s velkým zájmem se tázal na všechno, co se týkalo Blatnice a sv. Antonínka.
Šli jsme spolu pomalu po cestě ostravského hřbitova. Jeho zdravotní stav vzbuzoval oprávněné obavy. Chůze jeho velmi nejistá. Bylo potřeba uchopením za ruku ho podpořit. On jako by to nevnímal. Začalo pršet. V ruce jsem měl deštník, v druhé ruce tašku. Teprve na vyzvání: „Důstojný pane, držte se mě, ať se vám jde lépe,“ mě uchopil za paži a jeho chůze byla jistější.
Jeho schopnost hovořit, byla omezena, on však pomalou artikulací se snažil sdělit své myšlenky: „Pamatujte všichni na poutní místo sv. Antonína, na všechny úmysly a snahy, práce a oběti o posvěcení toho posvátného místa. Kolik dobrého se na tom místě vykovalo a jak mnoho, je potřeba ještě vykonat. Buďte neúnavnými dělníky Ducha svatého! Proste Ducha svatého o jeho dary. Nesmíte dopustit, aby to místo sloužilo něčemu jinému než cti a slávě Boží. Záleží na tom a spojuje se s ním obroda a duchovní i náboženské pozvednutí Slovácka. Místo promodlené generacemi našich předků, tam hledali útěchu a povzbuzení v těžkých chvílích svého života. K písni „Na Blatnické hoře“ – patří i píseň – „Svatý Antoníne po všem světě – lid si vyprošuje přímluv Tvých“ – nezapomeňte. Ta píseň je modlitba i program. NEZAPOMEŇTE!!!“
Na konci hřbitovní cesty u hřbitovní brány, krátké rozloučení – slova požehnání, pomalu vyslovovaná jasně a zřetelně, určená jeho výzvě – „Buďte dělníky Ducha svatého“. Kéž „Dílo sv. Antonína“ na Blatnické hoře přinese Boží požehnání našemu drahému Slovácku."
Poslední podání ruky a hluboký dojem z posledních okamžiků, a v tom přicházel P. Josef Dvorok a zval P. Šuránka, aby se spolu s jinými zúčastnil setkání v nedaleké restauraci. P. Šuránek děkoval za pozvání a prosil, aby omluvil jeho neúčast.
Toto mé setkání s P. Šuránkem na tomto světě bylo poslední. Ale jeho slova vyslovena s takovou opravdovostí a důrazem jsou pro nás „jeho Poslední vůlí“ i Odkazem!
Vzpomínka na toto naše poslední setkání zůstává stále živá a v myšlenkách se často vynořují nové skutečnosti toho rozhovoru i událostí let minulých.
Jakou důležitost či naději spojoval s tím hovorem, když do něj vložil tolik úsilí, vzhledem k své tělesné slabosti?
„Nikdy nezoufat, i v lidsky beznadějných situacích neztrácet naději, konáme-li „Vůli Boží!“, byla jeho slova.
Podle těchto zásad žil, pracoval a obětoval se.
To jsme měli možnost poznat v čas jeho působení u Svat. Antonínka. A tato hluboká víra a skálopevná naděje vyzařuje jeho životem v Želivě, kde byl internován. Svou obětavou lásku ke kněžím, k místům kde působil i všem lidem, včetně těch, kteří dávali najevo svou nelásku, zaznamenal v písemnostech.
V noci z 13. na 14. prosince 1952, kdy jeho zdravotní stav vzbuzoval obavy, píše báseň : „Nedaj Bože abych umřel…“
Přirovnává svůj život k práci oráče, který nemohl své pole doorat:
„Zemřu-li já přece, Pane,
nenech mé pole nezorané!
Co mi zvlášť na srdci leží,
je posvěcení Tvojích kněží.
Ještě tolik bych měl dáti,
aby z nich byli kněží svatí.
A pak Hora nad Blatnicí,
měla se stát Boží svící.
Javořina z dáli kyne!
Kéž péče o ni nezahyne!
Na Krakovci na Kosíři,
kéž dílo svaté neosíří!
V Hranicích a na Prašivé
ještě tolik půdy živé!
Duši mě sílí svatá víra,
leč tělo slábne, odumírá.
Voláš-li mne k sobě, Pane,
ať se Tvá svatá vůle stane!
Bratři milí, sestry milé,
podchyťte to dílo ušlechtilé.
Mocný svatý Antoníne,
k tobě se má náruč vine.
U tebe chci v hrobě bývat,
bývat jen, ne však odpočívat!
Volat z hrobu v širou dáli:
zasvěťte své srdce Kristu Králi!
Vždyť jen tělo bude v hrobě,
duše však bude sloužit Tobě,
a v té duši touha plane:
Slovácko spasit milované!
(Báseň je částečně zkrácena.)
římskokatolický kněz P. Antonín Šuránek.
Pracoval o posvěcení kněžstva
a povznesení tohoto poutního místa.
Děkuje všem přátelům za spolupráci.
Prosí o jeden Otčenáš,
nebo aspoň o zbožnou vzpomínku
a další spolupráci o zvelebení
Blatnické hory, aby byla duchovní
ozdravovnou milovaného
slováckého kraje.
Pán Bůh zaplať!
Na shledanou!
(Slova, která si přál mít na svém hrobě u sv. Antonínka)
26. 8. 1954 opakoval svou žádost. Kdybych zemřel a bylo možno mne převést – pochovejte mne zatím v rodišti, ale pak – bude-li možno u sv. Antonínka, abych tam byl stálým svatým zneklidňováním – povzbuzováním k budování poutního místa, aby bylo duchovním sanarotiem slováckého kraje.
Listopad 1982 - poslední rozlouční
Po boji letech želivské internace, naplněné neustálou obětí, povolal Pán svého věrného služebníka k Sobě.
Dne 3. listopadu 1982 zemřel P. Ant. Šuránek. S pohnutím jsme přijali tuto smutnou zprávu.
I když jeho zdravotní stav byl znám, myšlenka, že se na tomto světě již neuvidíme se jevila jako neskutečná.
Chvíle života s ním i jeho poslední důrazné výzvy při setkání na ostravském hřbitově, jako film přeletěly před mým duševním zrakem.
Ani po smrti tohoto dělníka Ducha svatého si lokajové režimu nedopřáli klidu. V den pohřbu okr. církevní tajemník přišel na farní úřad v Ostrožské Lhotě s požadavkem i varováním, aby pohřební obřad byl prostý, jednoduchý, ne manifestační.
Výzva předložená tónem, který nenechal nikoho v pochybnostech o následcích. Úmysl, ozvučit okolí kostela sv. Jakuba i okolí hrobu, se kterým jsme přišli za p. farářem P. Jemelkou, se nesměl uskutečnit.
Žádné z těchto opatření, nezabránilo nesmírnému množství lidu, kněžím a řádovým sestrám v projevech úcty a lásky při tomto posledním rozloučení. Mnoho těch, kteří se účastnili pohřbu navštívilo i kapli sv. Antonína na Blatnické hoře.
Jaká předtucha vedla P. Šuránka, když 14 dní před svou smrtí v doprovodu sestry Kateřiny a synovce P. Ant. Dominika navštívit kapli sv. Antonína? Rozloučil se před svatostánkem – a ke dni 22. října 1982 poznamenal skromně – P. Šuránek.
Odkaz P. Šuránka musí žít dál
Sedm let uběhlo od poslední návštěvy P. Šuránka v kapli sv. Antonína na Blatnické hoře. A sedmdesát let budovaná říše světového komunismu se hroutí jako domeček z karet.
Nezapomenutelné chvíle zažili účastníci, poutníci, do Věčného města – Říma, kteří se účastnili svatořečení blahoslavené Anežky České v basilice sv. Petra a audience u Jana Pavla II. v aule Pavla VI.
Neočekávaný spád událostí světového významu, který následoval i pokračující vývoj, dával naději do budoucna.
Návštěvy Sv. Otce Jana Pavla II. v Praze, Velehradě, Bratislavě, Olomouci, Hradci Králové, svatořečení blahoslaveného Jana Sarkandra a blahoslavené Zdislavy naplňovaly srdce radostí i nadějí.
Jistě, nebylo by dobré, stýskat si nad nesplněnou nadějí. Ale schvalovat, co ve jménu demokracie a svobody projevu bylo a je zapojeno do proticírkevního a protináboženského boje, by byla zbabělost.
A jako při povodni proud vody nese na hladině různou nečistotu a odpad, podobně po tzv. „sametové revoluci“ plulo na hladině této „revoluce“ mnoho nečistoty a duchovního odpadu i zklamání.
V Želivě 18. listopadu 1953 napsal P. Šuránek: „O světovém vyrovnávání jsem tak vždy soudil a soudím stále. – Je to duchovní otázka.
8. prosince 1953 napsal verše: „Výkřik z rozvalin.“ (Neposkvrněné k 8. 12. 1953)
...
Starý řád hyne. Na křesťanské půdě,
se podařilo vyrůst pekla zrůdě!
Zlý koukol vzešel, dusil símě Boží
kde Bůh sil lásku, rostlo plané hloží.
Západ se zvrhl! Jedem pyšné vědy!
Rouhal se Bohu! Církev Boží rozbil!
A - trestem Božím – pravé víry pozbyl.
Čím jeho vědci si jen pohrávali,
tomu krev živou na východě dali!
A východ seje všude ohně rudé!
A po západu – veta, veta bude!
Dohrál svou roli „s Křesťanskými“ králi,
kteří tak snadno církev zrazovali,
a s Náměstkem Krista jako s míčem hráli,
tiáru jak trním věnčívali:
Za kousek chleba lidi kupovali,
a hříchy z těl jim Boží duše rvali,
hrabivost jménem Božím zakrývali,
zbožnost jen lhali, věrnost předstírali
k sobeckým zájmům třísku s kříže dali,
ve jménu Krista sebe pyšně zvali,
v korunu mu však trní přidávali,
v úmysly lotří, slova plná krásy –
zhnusili mnohým cestu věčné spásy!
23. srpna 1954 upozornil P. Šuránek ve svých záznamech v Želivu: „Píši narychlo. Nevím, co bude dál. Proto ani nečtu po druhé, nechávám vše i s chybami. Opisuji ze starých papírků (dopisových obálek) verše, leckde nečitelné (oči se mně zhoršily), proto leckde budou velké nedostatky. Vrátím-li se, opravím, ne-li vycítí moji přátelé aspoň, čím jsem se v duchu zabýval v tomto domě.“
Když nadešel čas – den propuštění z vězení (koncentračního kláštera), nechtěl odejít, že neví proč tam byl. (Při výslechu STB v Uh. Hradišti mu bylo sděleno, že vše se doví na místě pobytu – v Želivě.) Musel odejít, když mu řekli, že jim tam, v této věci nebude poroučet.
Do 18. října 1955 P. Šuránek se k opravě těchto písemností nedostal. Po propuštění z internace, pracoval jako dělník v kamenolomu a vápence ve Štramberku.
Jeho nové povolání – kněze dělníka v kamenolomu a vápence, bylo nástupem křížové cesty nového typu. Svým dobrovolným rozhodnutím pro apoštolát tohoto typu, bylo třeba heroické duchovní i duševní síly. A kolik bylo těch, kteří to pochopili? Ani mnozí z jeho spolubratří – kněží! I v tomto prostředí tvrdé a hrubé práce, tvrdých a hrubých povah, zloby i nenávisti se setkával s láskou a pochopením, jako ovocem svého apoštolátu – plného obětí.
Během svého pobytu vystřídal různé i nejtěžší práce. U některých dělníků – spolupracovníků vyvolal i nelibost pro svou poctivost a důslednost v práci : „Kazí nám normy!“
Vážnost a úctu získal u všech pracovníků podniku a u všech lidí dobré vůle – lásku.
Úsměvná vzpomínka na jednu poradu hospodářských pracovníků o rozkrádání různého materiálu: „Znám enom jedneho pracovníka v závodě kery nekrade. A to je ten farář!“ Těmito slovy ocenil P. Šuránka ředitel závodu – od srdce jak byl zvyklý.
Přiblížilo se jeho životní jubileum 29. květen 1962 – 60 let jeho života. Odchod do důchodu připravilo vedení podniku P. Šuránkovi opravdu slavnostní a rozloučení se spolupracovníky srdečné až dojemné. V jeho poslední vůli jsou také slova: „Děkuji milosrdnému Bohu ...že jsem byl jako kněz sedm roků poctivým dělníkem ve Štramberku.“
Následující léta do roku 1968, bydlel u synovce P. Antonína Dominika a sestry Kateřiny Dominikové a věnoval se modlitbě a duchovní práci. Působení v duchovní správě mu nebylo dovoleno ani jako výpomoc u P. Ant. Dominika. Mši sv. mohl sloužit jen v uzavřeném kostele bez účasti lidí.
Opět může pokračovat v díle na Blatnické hoře a jejím okolí
K nadějné a nenadálé změně došlo až na jaře 1968 za tzv. „Pražského jara“.
P. Šuránek s vděčností vzpomínal, že podnětem tomu byl dopis – žádost, poslaný na vysoký státní orgán občanem z Blatnice, panem Janem Vyskočilem (č.p. 3), jednotlivce, který se k tomu, prostý starý muž, odhodlal. Žádost postoupená patřičným orgánům a v krátké době vyřízena kladně. Se zvláštním dojetím hodnotil Jana Vyskočila, starce, prostého, obyčejného člověka, jehož počínání by mnozí považovali za naivní : „na jeho zásah udělen „státní souhlas!“ – s možností působit u sv. Antonínka od 10.4. 1968.“
(„Velebím Tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a opatrnými a žes je zjevil maličkým.“)
Možnost působit u sv. Antonína nad Blatnicí, i události minulých let zaznamenal stručně do Pamětní knihy kaple sv. Antonína.
...odvezen do kláštera Želiv (okr. Humpolec) a tam až do 18. 10. 1955 internován.
Po propuštění 18. 10. 1955 – byl P. Šuránek dělníkem ve Štramberku, okr. Nový Jičín.
Bydlel u sestry Kateřiny a synovce P. Ant. Dominika v Bartošovicích,
pak Hladkých Životicích. Nakonec ve Štramberku samém (na příkaz STB).
29. 5. 1962 dovršil 60 let a odešel do důchodu.
Nesměl zůstat u synovce (v Liptáni, okr. Bruntál). Přestěhoval se k bratrovi do Uh. Hradiště. Byl bez státního souhlasu pro výpomoc v duchovní správě až do Velikonoc (10. 4. 1968). Tehdy začal vypomáhat a dostal souhlas i pro Blatnickou horu. Přišel tam po 17ti letech, 13. června 1968 šel v průvodu s Blatnickými o jejich místní pouti.
Bohu díky! Panně Marii – sv. Josefu i sv. Antonínu.
S novou chutí – s Božím požehnáním do nových úkolů!
Sursum! P.Š. (překl. lat. sursum corda-vzhůru srdce)
Jaro 1968 – čas velkých nadějí, duchovní radosti, neúnavné duchovní činnosti i mnohých zklamání. 19. 5. na návrh ČSL Orla se uskutečnila 1. duchovní obnova mládeže – jinochů z Blatnice a okolí u sv. Antonínka. Kaple plná a jen podepsaných účastníků bylo 153.
P. Šuránek pohnutým hlasem přivítal přítomné a děkoval všem za projev lásky a věrnosti Bohu a církvi. Vyzýval k vytrvalosti v dalším životě, k čemuž udělil všem své kněžské požehnání.
Duchovní obnova pro muže se konala 26. 5. 1968. Se širokého okolí se sešlo přes 500 mužů. Velká radost zúčastněných mužů ze setkání s milovaným P. Šuránkem i jeho dojetí nad účastí tolika mužů vytvořilo krásné společenství Božího lidu.
V krátké době, která umožnila tuto činnost bylo vykonáno 12 duchovních obnov, kterých se účastnilo přes 1 600 lidí, mužů, žen i obojí mládeže.
Přednášeli: P. Šuránek, otcové františkáni, P. Remigius Janča, P. B. Bárta, P. Aleš Zlámal aj.
Záchrana kaple sv. Rocha, sv. Floriána a Pepčína
Činnost P. Šuránka se rozvinula také do mnoha jiných směrů. Obnovení – oprava kaple sv. Rocha nad Mařaticemi u Uh. Hradiště. Bez jeho zásluh by zanikla.
Modlitba P. Šuránka k svatému Rochu:
„Ty náš mocný svatý Rochu,
pomáhej nám aspoň trochu,
pokřesťanit tento kraj!
Úhor trhat, skály lámat,
srdce křížem přeorávat –
sázet lásku, pěstit ráj!“
(při pohledu z vlaku na kapli sv. Rocha)
Rovněž na obnovení a záchraně kaple sv. Floriana v Uh. Hradišti (u Hotelu Grand) má nemalou zásluhu.
Přes všechny obtíže se dílo obnovit kapli sv. Rocha podařilo a P. Šuránek tam vedl duchovní obnovy. Jeho obětavým pomocníkem u sv. Rocha a věrným spolupracovníkem u sv. Antonínka byl JUDr. Mir. Skácel z Uh. Hradiště.
V neděli 4. srpna 1968 se konala na zámku „Pepčín“ porada komise, které se měl účastnit také P. Šuránek. Účelem komise bylo rozhodnutí o budoucnosti zámku Pepčín. Jelikož byl P. Šuránek vázán povinnostmi u sv. Antonínka, poslal do komise místo sebe pana Josefa Bogara a Slavomíra Budaře.
Zámek "Pepčín" původní název „Obora“, nechal postavit hrabě Václav Kounic (r. 1900 – 1902). Název „Pepčín“ vešel do povědomí širší veřejnosti, jako vzpomínka na křestní jméno „Josefina“. Toho jména byla první manželka hraběte Kounice, po jejímž předčasném úmrtí druhá manželka, která pocházela s prostého rodu byla rovněž Josefina. Druhá Josefina přežila hraběte V. Kounice a žila na zámku „Pepčín“ až do 40. – 50. let 20. století. Zámek v poslední dny II. svět. války byl obyvatelný. Postupující „Rudá armáda“ zanechala zámek poškozený, nikým zajištěný, bez zájmu odpovědných činitelů o jeho udržení a zachováním budoucím generacím.
Komise, která se sešla 4. 8. 1968 hodnotila jeho stav a použitelnost v nejbližší budoucnosti. S výsledkem jednání komise jsme měli seznámit P. Šuránka. Členové sekretariátu okres. výboru ČS. strany lidové tlumočili souhlas Ústředního výboru ČS strany lidové podílet se částkou 2. 000 000 Kč k zahájení prací. Také zástupci MNV obce Vlčnov a okolních obcí byli ochotni se účastnit. Zástupce z Ostr. Lhoty, zednický mistr Martin Křápek, byl ochoten jít cestou Jana Durny, dlouholetého spolupracovníka P. Šuránka.
Jaký byl náš dojem při pohledu na objekt zámku? Zámek umístěný na mírném nejvyšším vrcholu okolního terénu – v lese. V 60. letech 20. stol. Přinesla o něm jedna krajinská publikace zprávu: „Zámek hraběte Václava Kounice „Obora“ – „Pepčín“ na „Uh. Brodsku“ – nejmladší zámek na Moravě – v nejhorším – katastrofálním stavu!“
V roce 1965 okr. výbor – komise kultury a památkové péče, opravili střechy, a zajistili okna – dveře apod., proti vniknutí nekalých živlů do objektu. Náš – můj dojem 4. 8. 1968 byl hrozný – byl zklamáním nad vandalismem – jehož jsme schopni – naše mládež – asi z okolních obcí, na objektu, který mohl sloužit všeobecnému dobru. Ochrana, která měla zabránit přístupu většinou zničená. Zámek, který byl vybudován v novogotickém slohu, ničen neuvěřitelně hrubým, surovým způsobem. Různé reliéfy – štuková výzdoba – vytrhané stupně schodiště, některé části chybějí – ukradeny? – jiné rozházeny kolem v prostoru. Při tom všem je vidět ještě stopy krásy, kterými se mohlo kochati oko návštěvníka v nedávné minulosti. Středem objektu byla – hala – dvorana – kolem umístěny pokoje – v přízemí – i v patře – s možností pohledu i účasti ve dvoraně!
Po vnějším schodišti přístup na nejvyšší plošinu zámku, s pohledem na širou krásnou krajinu, s výhledem až na kapli sv. Antonína nad Blatnicí. Vše co jsme viděli, bylo možno uvést do stavu – sloužit Bohu i lidem: „Útulek Královny máje!“ – Představivost P. Šuránka zde již viděla budoucnost – duchovního sanatoria! („Slova, kterými vyjádřil svou naději!“)
Jako jarní mráz spálí nadějné jarní květy, tak 21. srpen 1968 sežehl všechno co dávalo podnět nadějím. Víc než tři léta se snažil P. Šuránek získat od odpovědných orgánů povolení k uskutečnění svých plánů. Nastupující „Husákovská normalizace“ zdržovací taktikou s různými obstrukcemi oddalovala rozhodnutí, na jehož základě bylo možno zdevastovaný objekt spravit a zachránit. P. Šuránek si povzdechl: „Je to možné? Kdo dal povolení těm kteří to zničili? – když je potřeba povolení k jeho opravě!“
Vzpomínám na návštěvu u sv. Antonínka, kdy činovník památkového úřadu z Brna ( r. 1998) na moje informace o „Pepčíně“ odpověděl: „To se „levice“ odměnila hraběti V. Kounicovi za jeho přízeň, vždyť již za Rakouska-Uherska kandidoval ve volbách za Soc. demokracii!“
Moje poslední návštěva na „Pepčíně“ se uskutečnila v roce 1980. Vlivem přírodních živlů a lidské zloby a lhostejnosti, zámek, dílo hraběte Václava Kounice spělo ke konci. Ku konci 20. století (r. 1995) na můj dotaz o „Pepčíně“, mi odpověděl známý přítel z Drslavic, obce, v jejímž katastru se zámek nacházel: „ Na rozkaz „vrchnosti“, ONV, OVKSČ, UH. byl zámek „Pepčín“ vyhozen do vzduchu a ruiny – trosky, rozvezeny po polních a lesních cestách. (v r. 1982)
Velká Javořina - velké dílo
Krásné vzpomínky na večerní hovory s P. Šuránkem u sv. Antonínka, pozorování hvězd dalekohledem i mnohé plány, které dával k promyšlení návštěvníkům, se mnohdy protáhly do pozdní noci. Tak vznikla i myšlenka „Javořinská“. První myšlenka na Javořinu přišla P. Šuránkovi při mši svaté v kapli sv. Anny v Olomouci v roku 1944, snad vnuknutí : „postavit na vrcholu hory Javořiny kapli, zasvěcenou Panně Marii Matce Jednoty.“ Do měsíce po přechodu fronty a skončení války, navštívil Javořinu, obec Strání, město Uh. Brod a zahájil přípravná jednání.
20. 5. 1945 napsal do „Pamětní knihy“ kaple sv. Antonína: „Bratrsky kyne Javořina – na jejímž vrcholku už v duchu vidíme pěknou kapli Panny Marie, Prostřednice všech milostí, která má svátek 31. května.(pozn. v současné době je svátek přesunut na 8.5.) Uskuteční se krásná myšlenka? Duchu svatý, oslav svoji Nevěstu přečistou Pannu! Dej světlo umělcům a ostatním vytrvalé odvahy, ať je dobré dílo brzy začato a Tvou pomocí dokončeno!“
S plánem budování na Javořině se svěřil P. Šuránek p. arcibiskupovi dr. Leop. Prečanovi. Ten dílo požehnal a podepřel osobní žádostí na ministerstvu zemědělství, aby úřady vyšly této akci vstříc. V obci Strání, kam Javořina farností patřila, byla založena „Matice Javořinská“. 3. 8. 1946 jel P. Šuránek autem mlékárny z Blatnice do Strání, odtud vystoupil s jednatelem Matice p. učitelem Zavadilem a členem výboru p. Popelkou na Javořinu. Byla to cesta – pouť spojena s modlitbou růžence, za krásného počasí s milým pohledem na přírodní krásy Moravy i Slovenska.
Hoteliér chaty Holubyho vyšel ochotně vstříc a byl ochoten přechovávat oltář pro polní služby Boží. Na vrcholu Javořiny byli od 11 hod. do 13 hod. Na zpáteční cestě vyhlédnuto místo pro polní služby Boží. Do Uh. Brodu zajel pak autem p. Kühn a přivezl s sebou znovu p. ing. Podoláka, důležitého činitele Klubu čs. turistů. Ten je nadšen pro myšlenku a sám navrhuje na hoře Křížovou cestu, s obelisky a jmény některých národních velikánů. Zdůrazněno, že z naší strany jde o akci ryze náboženskou. Doufáme, že ze strany úřadů bude mnoho pochopení a jistě tato první pouť nevyzněla nadarmo.
27. 7. 1947
Shromáždění – Slováků, Moravanů a Čechů na hoře Javořině.
Program: náboženský – sjednocovací – unionistický.
Poprve zde sloužena mše svatá! (naposled?)
Při mši sv. – zpívána Velehradská – „Ejhle oltář a Bože cos ráčil“.
Mši sv. sloužil: P. Tomáš Loprais, farář z Jalubí, okr. Uherské Hradiště.
Na zpáteční cestě ze shromáždění, byla zabita padajícím stromem za bouře paní Marie Málková z Nivnice.
Na podnět P. Šuránka byla na místě neštěstí postavena „Boží muka“. Tématický návrh: „Sedmibolestná P. Maria“ - P. Šuránek. Reliéf – návrh od – architekta Černoušeka. V bronzu provedl ak. Sochař Vlad. Vaculka a umístil na kamenný pomník roku 1971.
Realizace celého díla na Javořině byla velmi obtížná pro odmítavý postoj politické správy, hlavně týkající se sakrálního výrazu.
Myšlenku „Javořiny“ v osobním hovoru zdůrazňoval P. Šuránek už v období příprav: „Neudrží-li naše spojení v jednom státě naše společná svatá víra Cyrilo-Metodějská, žádná jiná síla je neudrží!"
Vývoj za 50 let jeho slova potvrdil.
II. světová válka a náprava škod, které spáchala
Dramatické dny dubna a května 1945 prožíval P. Šuránek u sv. Antonína a v nejbližším okolí. Události přechodu fronty zanechaly na něj nesmazatelné dojmy.
Když německá armáda ustupovala z města Bzence vyhodila do vzduchu jeho dominantu – kostelík sv. Floriána, který pocházel z roku 1703. Vznik jeho byl z času vzniku kaple sv. Antonína nad Blatnicí. Každý kříž u cesty a Boží muka v poli, jako by tím více zpřítomňovali Boží blízkost, jako by se za nás modlili.
A tím více kostel, kde se koná „Nejsvětější oběť“ – mše svatá!
Jak velmi mu leželo na srdci to, co z kostela sv. Floriana zbylo: ruina, kterou bylo možno ještě zachránit!
V roce 1968 vzniklo v Bzenci sdružení na obnovu „sv. Floriana“. Leč ti, kteří se domnívali, že jsou mocní, raději viděli kolem sebe ruiny, než krásu – která by připomínala zbožnost dřívějších pokolení.
Po jednání s odpovědnými zástupci MNV v Bzenci, které bylo ovlivněno událostí 21. srpna 1968, skončilo vše, jako mnohé jiné akce, bolestným zklamáním.
29. 8. 1971 přinesla paní Františka Bezchlebová, vdova po kostelníkovi Františkovi Bezchlebovi rozbitý kříž – tělo – Krista Pána, z kaple sv. Floriana, bzeneckého hradu, P. Ant. Šuránkovi k sv. Antonínku. Přinesla také „Paměti města Bzence“ a slíbila přinésti i manželovy písemné pozůstalosti. (Ale s těmito Paměťmi a písemnostmi jsem se nesetkal.)
P. Šuránek nechal kříž opravit a umístit v kapli sv. Antonína na Blatnické hoře. Jen trosky z kaple sv. Floriana ční nad Bzencem jak „památník“ lidské zloby.
Podobný památník se nachází na kopci „Radošov“, v prostoru mezi obcí Hroznová Lhota a nádražím Českých drah – Blatnicí p. Sv. Ant. Na onom kopci byl rozsáhlý statek stejného jména – „Radošov“. Jeho strategická poloha byla příčinou a důležitým opěrným bodem, o který na jaře roku 1945 zápolili Němci i Rumuni.
Po ústupu německých jednotek, z velkostatku „Radošova“ zůstaly ruiny. Štěstím pro majitele statku bylo, že ještě za bojů, které trvaly asi 14 dnů, mohli jedné noci utéci a plížením někdy i po kolenou, dostali se přes „Antonínek“ do Ostrožské Lhoty, kde bydlela dcera se zetěm.
Materiál ze zničených budov rozebrali lidé na stavby a opravy v blízkých vesnicích a tak statek „Radošov“ zanikl. Na místě, kde tolik bylo prolito krve chtěl P. Šuránek postavit památník padlým. S tímto úmyslem souhlasil far. úřad v Hroznové Lhotě i děkanát Veselí nad Moravou. Velký zájem projevil vojenský atašé zastupitelského úřadu Rumunské republiky v Praze, v této oblasti bojů byla nasazena rumunská armáda. Památník měl být projevem úcty a díků matkám rumunských vojáků.
Slova P. Šuránka: „Oběť vlastního života dávají vojáci, ale nikdo nevzpomíná oběti, slzy a utrpení matek těchto vojáků, a vzpomínky, které přetrvávají do konce života!“
Překvapením byl postoj politické správy – ONV Hodonín a jiných orgánů. S celou akcí souhlasíme, ale památník bude jako projev díků za osvobození „Rudé armádě“. Pod touto podmínkou byla i ochota přispět hmotně!
Na námitku P. Šuránka: „Pánové, vždyť tam „Rudá armáda“ nebyla“, nebyl brán zřetel a odmítavý postoj se nezměnil!
V roce 1969, za pobytu v Blatničce, mi poslal P. Šuránek vzkaz, abych se účastnil cesty po stopách událostí z roku 1945.
První zastavení bylo na místě, kde jsem našel s bratrem, mrtvého rumunského vojáka. Jeho jméno bylo Hanza Vasile. Byl smrtelně zraněn střelnou ranou do hrudi, 27. 4. 1945. Na prsou měl modlitební knížku, která byla od krve, podepsána jeho jménem. Na knížce byl obraz Panny Marie Královny s Ježíškem v náručí. U těla mrtvého byl kapesník se jménem vyšitým zelenou nití – Hanza Vasile. Modlitební knížku jsem odevzdal P. Šuránkovi, který ji brzy poslal rodičům zemřelého.
Na místě kde zemřel Hanza Vasile, chtěl P. Šuránek postavit k 25. výročí (roku 1970) aspoň dřevěný kříž. Místo se nachází na katastru obce Louka, trať Konopný-Novinky. Proto jsme navštívili zástupce – MNV Louka.
(Zajímavá vzpomínka: Když jsme přišli do domu tajemníka - P. Šuránek vyzval přítomné k modlitbě Zdrávas Maria, aby dílo, které má sloužit ke cti a chvále Boží, bylo požehnáno.)
Domácí se chovali zdvořile, ale chladně a zdrženlivě. Rovněž k postavení kříže neprojevili vstřícný postoj. Pozůstatky rumunského vojáka byly exhumovány a uloženy k jiným rumunským padlým, místo nebylo sděleno. Přesto P. Šuránek na svém úmyslu trval.
Z Louky jsme na přání P. Šuránka jeli do Hroznové Lhoty, navštívit sochaře M. Velana, který pracoval na památníku pro „Radošov“. ak. sochař Velan trpěl diskriminací od komunistického režimu, byl upřímným ctitelem P. Šuránka i spolupracovníkem a podal několik návrhů z nichž jeden „Pieta“, Matka Boží, sedmibolestná Panna Maria drží svého Syna na klíně pod kalvarským křížem, byl právě hotov v hlíně jako model.
Dílo bylo opravdu zdařilé a P. Šuránek s radostí ho považoval za vhodné k realizaci.
Musím s vděčností vzpomenout na ochotu p. Antonína Fňaška, který obětavě nás vozil svým autem po jmenovaných místech, čímž dokazoval svou úctu P. Šuránkovi a horlivost v práci i pomoci poutnímu místu Sv. Antonína. Žel, Pán ho v mladém věku povolal k Sobě.
Současně s tím, jak se politická situace měnila, jak postupovala „Husákovská“ konsolidace a normalizace, tak temné síly, církvi a Bohu nepřátelské, uplatňovaly svůj neblahý vliv. A je možno tento „vliv“ si představit bez zásahu ducha Zlého?
Vždyť odplácet zlé - dobrým je božské!
Vždyť odplácet dobré – dobrým je lidské!
Vždyť odplácet dobré – zlým je ďábelské!
A jak často v té době: „kde chodil jen dobře činil, bylo P. Šuránkovi odpláceno zlým!
Ale P. Šuránek přes mnohé nepochopení říkával: „Všechno k větší cti a chvále Boží“ a „nikdy nezoufat“! Vždy byl optimista!
P. Šuránek jako duchovní vůdce a autorita
V těch několika letech, která následovala od roku 1968 do zákazu duchovní činnosti v semináři v roku 1970 a odebrání „státního souhlasu“ k veškeré duchovenské činnosti (v r. 1975), vykonal nesmírné množství práce. Duchovní obnovy pro různé stavy, konané v letním prázdninovém období v letech 1968 – 69 – 70, přinesly mnoho duchovního užitku. Nezapomenutelné, hlavně pro účastníky, byly chvíle služeb, které konali s P. Šuránkem v úzkém osobním kontaktu, zaznamenali někteří i písemně. Radost a povzbuzení vyzařuje z jejich vzpomínek, zaznamenaných v kronice kaple:
1.8. 1970.
Po pěti dnech duchovního života u sv. Antonínka odjíždím naplněn vnitřním klidem, jaký jen P. Bůh může dát, jsme-li s Ním. Vroucí Pán Bůh zaplať našemu otci spirituálovi za všechnu lásku, kterou tomuto poutnímu místu věnuje s nemalými osobními oběťmi.
Děkuji mu za jeho duchovní vedení. Jsem rád, že jsem tu mohl být a opravdu rád se sem budu vracet. Pán Bůh také zaplať mému spolubratrovi Milanovi Koubovi za opravdu bratrské soužití. Pozdravuji spolubratra V. Pavláska, který sem má dneska přijet a já ho už nezastihnu.
Kéž dobrotivý Pán na přímluvu sv. Antonína a nejblahoslavenější Panny Marie zachová nás všechny ve své lásce a milosti.
Vladislav Dvořák, bohoslovec
Chudčice 41 p. Vev. Bitýška u Brna
1. 8. 1970
Loučím se se sv. Antonínem, avšak pouze na Blatnické hoře, nikoliv ve svém životě. Neustále budu zalétat ve svých vzpomínkách na místo své duchovní rekreace. Svou „službu“ jsem konal rád, z lásky k Bohu, ke sv. Antonínu i z lásky k Otci spirituálovi, abych aspoň částečně splatil jeho lásku k nám bohoslovcům.
Byl zde se mnou i bohoslovec Vl. Dvořák, takže včetně Otce spirituála jsme mohli využít slov Pána Ježíše: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu….“
Milan Kouba, Uherský Brod.
8. 8. 1970 končí svou službu zde u sv. Antonína bohoslovec Václav Pavlásek.
Děkuji srdečně vdp. P. Antonínu Šuránkovi za vše, čím vrchovatou měrou přispěl k upevňování mých životních zásad a k mému duchovnímu růstu.
Všemohoucí a milosrdný Bůh jistě tuto jeho snahu odmění. Přeji Vám Otče, abyste ještě dlouho tak krásně působil mezi tím dobrým lidem, z kterého jste vyšel.
23. 7. 1971
Loučím se s tímto posvátným místem po šesti krásných dnech zde prožitých.
Na těchto řádcích se loučím s milovaným paterem Šuránkem, který v časných ranních hodinách musel odjet za nemocným bratrem a dosud se nevrátil.
Alois Juráň, bohoslovec.
Těch několik případů z mnoha jiných, přivádí k myšlence, jak asi získával srdce a úctu mladých bohoslovců jejich spirituál, který byl v 70. letech 20. stoleti od nich o 40 – 50 let starší.
Kde hledat příčiny? V dnešní době absence těchto hodnot; v řešení podobných problémů je „nasnadě“ odpověď – „generační problém“
Kdo nerespektuje autoritu Boží, kdo podkopává autoritu Boží – ten staví na písku, podkopává autoritu vlastní. Ať je to jednotlivec, společnost nebo stát!
Jakou osobností – autoritou, byl pro nás P. Šuránek od našeho mládí, vnímáme i po 60. letech.
Podobnou úctu k němu měli mnozí z účastníků duchovních obnov, poutníků i návštěvníků naší vlasti i ciziny. Velmi častými návštěvníky od r. 1968 byli krajané ze zámoří. Spojené státy (USA) a KANADA.
Mnozí z nich po 40 – 50 letech, s dojetím vyprávěli vzpomínky na mladá léta, kdy jako děti chodívali s rodiči k sv. Antonínku a také jak po rozloučení odjížděli do neznámé ciziny.
Stejně zajímavá byla setkání s lidmi ať prostými, nebo společensky výše postavenými.
P. Šuránek s nevolí vzpomněl někdy na píseň „Ty můj Svatý Antoníčku“, ta vznikla v Praze pro operetu a film „U svatého Antoníčka“.
15. 8. 1971 přišla k sv. Antonínku zajímavá návštěva: (záznam z návštěvní knihy)
V přátelském obdivu vdp. Šuránkovi srdečně připisuji –
René Kubínský, dirigent, Praha VIII
Pivovarnická 9
(opět záznam z návštěvní knihy)
Naposledy jsem zde byl v roce 1933. To se filmoval film „Svatý Antoníček“, ve kterém mimo mne hráli – Hermanová, Vítová, Dohnal, Trégl atd.
Jsem rád, že jsem opět zde.
Podpis: Jára Pospíšil a M. Pospíšilová (manželka)
S upřímným zájmem naslouchal P. Šuránek vyprávění Járy Pospíšila a jeho manželky.
Také pan dirigent René Kubínský svou hrou na varhany, které velmi ocenil, projevil nelíčenou radost, že mohl zahrát v kapli sv. Antonína.
Zahrál i 4 sloky písně „Na Blatnické hoře“. Doprovázel p. J. Pospíšila, který nadšeně z plna srdce zpíval. Zpěv za doprovodu varhan přivábil lidi z okolí do kaple, kteří s paní Pospíšilovou společně radostně zpívali. Bylo to srdečné a krásné, což potvrdil Jára Pospíšil slovy: „Jsem rád, že sem opět zde.“ A hned také nemohl jinak, než zavzpomínat, jak před 40ti lety 9 dní filmovali na kopci u sv. Antonínka.
Z kaple si zapamatoval „Poslední večeří“ krásný reliéf – podle Leonarda da Vinci. Jen si nemohl vzpomenout, kde ten Antoníček je? Při příjezdu od Ostr. Lhoty: „Vždyť ten les tu nebyl.“ „No za 40 let mohl ten les vyrůst," upozornila ho jeho paní.
Zajímavý postřeh – a vzpomínka na 30. – 40. léta 20. stol.: „kolik to bylo nepochopení a námitek všeho druhu i nesouhlasu! Jak to nebude vhodné a vkusné, stavět nějaké budovy v blízkosti kaple.“
„Krásný pohled na kapli se navždy ztratí“, byl názor Památkového úřadu v Brně. Les a stromoví kolem kaple za několik desítek let vzrostlo a zastínilo kapli a „starosti“ o pohled na kapli dostaly jinou podobu.
V období prázdnin a čerpání dovolených se P. Šuránek s velkou ochotou věnoval službě poutníkům a návštěvníkům, kteří s vděčností přijímali možnost duchovní posily, sv. zpovědi, i rad, o které prosili ve vážných i tragických případech života.
Velkou zásluhu na možnosti působit v duch. správě ve farnosti Blatnice pod Sv. Antonínkem měl blatnický farář P. Ludvík Černoch, který působil v Blatnici v letech 1968 – 1978. Jeho přátelský vztah k Msgre P. Jos. Vránovi, gener. vikáři a apoštolskému administrátoru olomoucké arcidiecéze, a jeho diplomatické schopnosti, umožnili činnost P. Šuránka po roce 1970 u sv. Antonínka i v Blatničce. V onu dobu, kdy P. Černoch byl na léčení v lázních nebo na dovolené, tak jej zastupoval i v Blatnici.
Pro prosté věřící nebo i veřejnost – zdání klidu, ale pro P. Šuránka nejistota a stálé napětí. Jistě byly pro něho povzbuzením a posilou návštěvy jeho věrných spolupracovníků a přátel z Olomouce, kteří ho navštěvovali u sv. Antonína na Blatnické hoře.
Mezi nejvýznamnější jistě patřila delegace profesorů CM bohoslovecké fakulty v Praze, pobočky v Olomouci. Jejich návštěva patřila gratulaci – projevu lásky a vděčnosti k 70. narozeninám Th.dr. Msgre. P. Ant. Šuránka. (29. 5. 1972)
Svému bývalému profesorovi a spirituálovi za CM bohosloveckou fakultu přišli poděkovat:
Th.dr. Zlámal, proděkan
P. Ferdinand Bílek, spirituál
Th.dr. Josef Bradáč, rektor
a bohoslovci a jáhny
Návštěvou projevili úctu a lásku: P. Leop. Dýmal, Th.dr. Vojtěch Tkadlčík, biskup Hlad, Ot. Trtílek kanovník, kapitulní vikář Josef Vrána, Th.dr. Frant. Vaňák aj.
Ale Zlý nikdy nespí – neboť P. Ludvík Černoch (26. 10. 1970) dostal zprávu z okresu, že jednání o výpomoci v Blatničce je bezpředmětné – pro pokročilý věk jmenovaného (P. Šuránka) a některé jeho povahové vlastnosti.
28. října 1970 čekalo P. Šuránka radostné překvapení ve zprávě nového jednání o jeho působení na den 3. 11. 1970.
Nový souhlas s duch. činností dával P. Šuránkovi naději do budoucnosti.
V den souhlasu hned zahájil přípravné práce na postavení „Boží muky“ na Javořině a zajištění pozemků pro stavbu „sociálního zařízení“ na katastru obce Ostr. Lhota. V krátké době měl pozemky zajištěny. Jelikož udělení stavebního povolení bylo zdlouhavé, nejisté, rozhodl se rozšířit staré záchody o 10 kabin. Ochotně přispěli a pomohli odpovědní činitelé JZD Blatnička.
Současně se rozhodl vybudovat přívod vody ze studny na „Novinách“ do sakristie kaple sv. Antonína. Přes potíže působení MNV v Ostr. Lhotě, 15. září 1972 v 10 hod. tekla voda ke kapli. Předseda MNV v Ostr. Lhotě práce na vodovodu ztěžoval, protahoval jednání a P. Šuránek k tomu poznamenal: „Každý krok do Lhoty je provázen nepřízní.“
I poslední pohřeb p. Malůška, jehož jsem se účastnil, přinesl jen nepříjemnosti. Nutno vyvodit důsledky.
Na nepříjemné nerad vzpomínal a na zklamání se díval okem „trpitele“. Radostnou událostí byl vodovod. Proud vody tryskající do sakristie kaple sv. Antonína ze studny „Na novinách“, která měla sloužit klášteru.
Požehnal – posvětil pramen a v modlitbě poděkoval všem i těm, kteří se na vykopání studny před více než 25. léty podíleli. Zvláštní připomenutí zásluh patřilo ctihodným sestrám sv. Karla Boromejského v Městě Albrechticích u Krnova za modlitby i dar potřebného čerpadla „Nautila“.
Této radostné události se účastnili mnozí spolupracovníci „Díla sv. Antonína“ a ctitelé P. Šuránka, z nich jedna do této doby (Lud. Bajerová – r. 2004) každý měsíc se svými družkami navštěvuje kapli sv. Antonína i hrob P. Šuránka.
Zklamáním pro něj byla realizace stavby tzv. „Myslivecké chaty“ na pokraji lesa, jihovýchodně od kaple sv. Antonína. To se uskutečnilo počátkem 70. let 20. stol. V době tvrdé „Husákovské normalizace“ za souhlasu, vlastně z podnětu okres. orgánu KSČ a programu ateizace venkova. K II. části programu, zničení louky kopce sv. Antonína rozoráním, nedošlo pro odpor obce Blatnice jako celku. Nemalou zásluhu v tvrdosti odporu měli ženy – členky JZD.
Radostnou zprávou 5. října 1970 byla smlouva MNV Blatnice s farním úřadem o převedení kaple sv. Ant. do vlastnictví církve římskokatolické. Převedení nebo nájem dalších pozemků se neuskutečnilo pro zhoršenou politickou situaci. Přesto s vděčností musíme vzpomenout zásluh P. Ludvíka Černocha, ochoty MNV Blatnice a jeho předsedy Josefa Lernbechera i modliteb P. Ant. Šuránka, že tento nelehký problém v tak těžké a složité době byl uspokojivě vyřešen.
Politický vývoj 70. let 20. stol. byl činnosti P. Šuránka u sv. Antonínka a v Blatničce stále více nepřátelský a postup „Úřadu pro dozor nad církví“ prostřednictvím tzv. „církevních tajemníků“ stále tvrdší, nenávistnější. Nesmlouvavost P. Šuránka, nekompromisnost, důslednost a věrnost svým zásadám i oblibu a lásku věřících, vyřešili – svou bezmocností proti „bezmocným“ - odebráním „státního souhlasu“, zákazem duchovní činnosti! Také „péče“ o bezpečnost některých občanů konaná státní bezpečností byla známá. P. Šuránek tato opatření, jež byla pro něj utrpením, přijímal pokorně - podle „vůle Boží“. Své rozloučení s kaplí sv. Antonína napsal do knihy návštěvníků:
11. 2. 1975
Všechno k větší cti a chvále Boží,
k uctění Neposkvrněné Panny Marie,
Jejího starostlivého manžela svatého Josefa
a velikého pokorného dělníka Ducha Svatého,
svatého Antonína – divotvůrce,
k oslavě všech svatých a světic Božích!
Rukama Neposkvrněné Panny Marie Lurdské ve výročí jejího zjevení se pokorné Bernardetě – jako projev vroucích díků, za nevýslovná dobrodiní prokázaná Jí – všemocnou prosebnicí.
Blatnické hoře – věnuje tuto knihu duchovní správě na Blatnické hoře svatého Antonína, za všechny milosti, jež tam – ač nehodný – dosáhl v letech 1939 – 1975, této „hoře“ a jejímu svatému poslání neodvolatelně oddaný
P. Antonín Šuránek
t. č. důchodce v Blatničce.
V sakristii kaple sv. Antonína dne 11. února 1975 v den, kdy zahájeny práce na vybudování „druhé studánky“. Když „první“ – poutní – pro naše hříchy – žalostně vyschla.
A naposeld navtívil kalpi sv. Antonína 22. října 1982 – v doprovodu sestry Kateřiny a synovce P. Antonína Dominika, 12 dní před svou smrtí (a naposled se podepsal)
Schraňování a přípava materiálů ke kanonizaci
Po smrti P. Šuránka bylo zakázáno cokoliv o něm tisknout.
Byly případy i znemožnění zpráv o jeho úmrtí a pohřbu.
Připravované práce o něm bylo možno publikovat až po pádu komunismu.
Velké zásluhy v šíření znalostí o životě P. Šuránka má P. Alois Kotek, farář ve Vrchoslavicích (okr. Prostějov). Začátky měl těžké, obtížné. Přes nepřízeň se nedal odradit od svého úmyslu, shromažďovat materiál pro případ blahořečení.
Povzbuzen některými spolubratry z řad kněží i vstřícným postojem biskupa Jos. Vrany, začal sbírat od pamětníků potřebné materiály.
V té době dostal jsem od něho dopis adresovaný mému otci, který zemřel v r. 1972. Štěstí, že doručovatelka ČS Pošty znala naše poměry a nevrátila jej zpět s poznámkou „adresát zemřel.“ Můj otec dlouhá léta (od r. 1945) byl kostelníkem u sv. Antonínka, proto jsem i já na mnohém spolupracoval a účastnil se v době minulé i nynější.
30. června 1993 se konala v kapli sv. Antonína rekolekce kněží z tří děkanátů z okolí tohoto poutního místa. Rekolekce se účastnil také O. biskup Mons. Josef Hrdlička. V čase, kdy neměl přednášku, nabídl jsem mu k prohlédnutí „Pamětní knihu“ kaple sv. Antonína, kterou založil i některé knihy do nichž zapisoval od r. 1939 různé události a vzpomínky P. Šuránek.
Pana biskupa tato památka činnosti P. Š. zaujala a potěšila. Při srdečném hovoru mě p. biskup požádal, abych vzpomínal na P. Šuránka i jeho činnost u sv. Antonínka a zaznamenal to písemně. Po tomto hovoru p. biskup vybídl P. Josefa Dvoroka, který se rekolekce účastnil k spolupráci.
Svou práci jsem začal opisem záznamů v „Pamětní knize kaple sv. Antonína“ a knih návštěvníků, těch míst, které byly psány P. Šuránkem. Po skončení jsem rukopis dal P. Jos. Dvorokovi, který jej nechal opsat na psacím stroji. Bohužel špatný zdravotní stav jeho se natolik zhoršil, že delší hospitalizace pak byla příčinou zpoždění v předání opsaného materiálu. K tomu došlo po dohodě na svátek sv. Václava 28. 9. 1994, za účasti p. Jos. Bogara a p. Ladislava Vyskočila, starosty obce Blatnice.
Upřímná radost O. biskupa J. Hrdličky z odevzdané práce, srdečný dialog i výměna názorů o problémech farnosti, navodily atmosféru rodinné pohody. Požehnání a pozdravy O. biskupa, které nám udělil, končí naši návštěvu a jsou radostnou skutečností, která nás provází na cestě domů. Jako mnohé jiné dokumenty slouží svědectví o „hrdinných ctnostech“ Služebníka božího P. A. Šuránka, tak je k nim zahrnuta jako dokument Pamětní kniha kaple sv. Antonína s příslušnými knihami.
Další závažný dokument „Deník P. Šuránka – studenta bohoslovce“ mě svěřil na opis P. Alois Kotek. Jako zvláštní milost, jsem pokládal možnost seznámit s myšlením i pohledem, kterým sebe hodnotil student – bohoslovec Ant. Šuránek. Ó jak jsem se cítil nepatrný, jak ubohý při čtení těchto poznámek – předsevzetí - úmyslů – postojů – k představeným, spolužákům i k veřejnosti. Jak nekompromisní až tvrdý k sobě a přesto pokorný k druhým. (a to v 22. – 24. letech)
Již v ten čas naplňoval program vytýčený modlitbou:
„Buď můj život čest a chvála Boží,
jiným růže, sobě trní, hloží.
Být jak zrno skryté v Boží zemi,
hrstka kvasu, o níž lidé neví.
Šířit radost, bolest nechat sobě,
hledat slabé, sílit, těšit v mdlobě.
Nehledat práv, plnit povinnosti,
chudý ve všem, bohatý jen v ctnosti,
opravdový až do morku kostí.
Sebe zapřít, stavět na milosti,
obejmout kříž, drtit změkčilosti.
Jiným sloužit, sám si sloužit nedat,
v oběť lásky sebe na kříž zvedat,
pobloudilé v náruč Boží volat,
zlobu láskou přemáhat a zdolat.
Nic nechtít a všechno dát
Boha v bližních milovat!
S Matkou Boží pevně stát,
v dobrém růst a vytrvat!“
V roce 1995 byly nalezeny u sv. Antonínka (PhDr. Trněný) záznamy – poznámky, v počtu 350 kusů. Psáno většinou tužkou, rukopis P. Šuránka. Velikost listů cca 18 x 12 cm. Byly to poznámky sloužící P. Šuránkovi při přednáškách. Z obsahu těchto témat bylo znát, že se jednalo o vedení a rady v přípravě kandidátů kněžství.
Po poradě s P. Jos. Dvorokem jsme se rozhodli, že balíček si rozdělíme a opíšeme. To schválil i Mons. ThDr. Jaroslav Němec při jednání v Olomouci. P. Josef Dvorok pro svůj zhoršený zdravotní stav brzy potom předal svoji část někomu, kdo měl v této práci pokračovat. Mojí žádosti, navrácení písemností nemohl vyhovět, pro výpadek paměti. I mé snahy objevit je, byly bez úspěchu. V březnu r. 2000 byl postižen P. Josef Dvorok těžkou mozkovou příhodou, jejímž následkem byla úplná ztráta komunikace slovem i písmem. Z té části poznámek, které mám, jsem opsal asi 50 listů. Zbytek bych opsal, až v případě potřeby.
P. Josefa Dvoroka, kněze – žáka, bohoslovce, který byl svému učiteli a spirituálovi P. Ant. Šuránkovi, jeden z nejvěrnějších, jsem znal od let, která byla začátkem „Díla sv. Antonína“ na Blatnické hoře. V prázdniny 7. 7. 1941 přišel na týden „k sv. Antonínku“, a zůstal tam se svým spirituálem až do konce prázdnin, do zahájení studia v dalším ročníku. To se opakovalo v příštích letech až do přijetí svátosti kněžství v r. 1943.
Po ročním působení jako kaplan ve farnosti Hroznová Lhota, přichází do farnosti Blatnice p. Sv. Ant., kde působí jako kaplan od r. 1944 do r. 1946. Od konce r. 1946 odchází dobrovolně na výzvu arcibiskupa Dr. Leop. Prečana do pohraničí, do Vrbna pod Pradědem. Po různých zkouškách věrnosti církvi, Bohu, svému kněžství, asi 3 léta „internace“ v oddílech PTP, působí ve farnostech: Staré Město u Mor. Třebové, Švábenice a Mor. Písek.
Jeho příchod do Mor. Písku v r. 1972, byl pro farnost v níž většina jeho předchůdců nepobyla ani rok, Božím požehnáním. S Boží pomocí, trpělivostí, obětavostí a neúnavnou prací dobrého pastýře obětovat se za svou farnost, přitáhl mnohé na správnou cestu životem.
Jeho důslednost ve výchově a péče o dům Boží byla přednostní v jeho pastoraci. Ochota zpovědníka a duchovního vedení jím poskytovaná, byla přijímána s vděčností nejen farníků, ale i mnohých, kteří i zdaleka přicházeli a nacházeli duchovní útěchu a klid.
Jak velká byla vzájemná příbuznost v duchovní oblasti mezi P. Šuránkem a P. Dvorokem: důslednost, věrnost, opravdovost, obětavost, zbožnost a vzájemná úcta.
Myslím, že jsem nepoznal kněze, kteří měli na mě větší vliv než oni dva.
Na přelomu února a března r. 2000 měl jsem možnost vykonat pouť do Svaté Země – Palestiny – Izraele. Před odjezdem jsem vykonal sv. zpověď u P. J. Dvoroka. Při loučení udělil mi požehnání na cestu, s přáním, abych se (ve svých 80. letech) šťastně ve zdraví vrátil. Slova: „pak si o všem až se vrátíš pohovoříme“ a s Pánem Bohem byla poslední!
První cesta po návratu byla do Mor. Písku, s drobností „na památku“ a vzorky vody z Jordánu a Mrtvého moře. Dlouho zvoním u vrat fary. Čekám – až – smutně odcházím – když uslyším od kolem jdoucí paní: „pan farář není doma, je vážně nemocný někde na Slovensku.“ Až po určité době – převezen do nemocnice v Kyjově a Veselí nad Mor. Smutné shledání v Kyjově, pak ve Veselí n. Mor., zdravotní stav se nelepšil, naděje slabá. Převoz a poslední pobyt v nemocnici „Milosrdných sester“ v Kroměříži. Dva roky trvala „Křížová cesta“ P. Josefa Dvoroka v nemocnici Milosrdných sester.
Neschopnost komunikovat hlasem i písmem, odkázán na pomoc jiných, často se slzami v očích, radostným úsměvem pln vděčnosti vítal návštěvníky. Nabídnutí společné modlitby růžence rád přijímal a prsty levé ruky se snažil společně posunovat zrnka růžence – v mlčení a hlubokém zamyšlení.
Smutné byly chvíle, když se někdy snažil ze všech sil mi něco říci. Pozvedl hlavu, ramena a silným vyrážením hrdelních zvuků i pohledem očí se snažil mi něco sdělit – poznal, že mu nerozumím a smutný, bezmocný, unaven, klesl do podušek.
Ošetřující lékaři mu nedávali naději, přesto ochotně podávali zprávy a doporučovali časté návštěvy.
Lásku a vděčnost k svému duchovnímu otci dokazovali mnozí, kterým byl zpovědníkem i duchovním vůdcem, svými návštěvami, modlitbami i duchovní účastí na jeho utrpení.
S p. Josefem Dvorokem odešel nejvěrnější spolupracovník P. Ant. Šuránka na „Díle sv. Antonína.“
Na začátku 90. let jsem s přáteli PhDr. Jar. Trněným a Štěpánem Vašíčkem, navštívili otce biskupa Jana Graubnera ve Strážnici a kapucína, kvadriána P. Pavla Uhříka v Brně. Návštěva u p. biskupa J. Graubnera ve Strážnici u jeho rodičů i pohovor s kvadriánem kapucínů P. Pavlem Uhříkem v Brně, nebyla bez užitku, ale naše naděje s tím spojené nesplnily naše očekávání.
Nová naděje vznikala v r. 1995, s přibližujícím se rokem 1996 – jubileem 70ti let kněžství P. Ant. Šuránka byly zahájeny přípravy svolání sympozia o životě P. Šuránka i procesu o jeho beatifikaci. Sympozia v Olomouci jsem se účastnil a na požádání jsem přednesl referát za nemocného P. Jos. Dvoroka i za mne.
V zahájeném procesu beatifikace jsem dvakrát vypovídal jako svědek o hrdinných ctnostech P. Ant. Šuránka a odevzdal svědecký materiál. Toho roku, 23. – 24. srpna se konalo sympozium i pro širší veřejnost v Ost. Lhotě. Zde jsem si přál podat stručnou zprávu o činnosti P. Šuránka – „Díla sv. Antonína“ na Blatnické hoře. Snad nepochopením organizátorů, nemohl jsem referát dokončit podle svých představ.
Součástí oslav 70ti let od kněžského svěcení P. Šuránka, bylo odhalení pamětní desky, na místě které tolik miloval, v kapli sv. Antonína na Blat. Hoře. Mezi místy navrženými pro umístění desky rozhodl generální vikář Mons. E. Pepřík pro presbytář, nedaleko hlavního oltáře. Tam P. Šuránek v modlitbách a rozjímání, na stupních hlavního oltáře prodlel mnohé chvíle. Pamětní deska byla odhalena na I. hlavní pouti 1996 za velké účasti lidu. Zhotovil ji a do zdi presbytáře ji vsadil sochař z Bystřice p. Host. p. Kozel.
Dílo svatého Antonína pokračuje
Rozhodnutím farní rady v Blatnici pod Sv. Antonínkem roku 1996 bylo zahájeno jednání o generální opravu kaple sv. Antonína. Mezi nejdůležitější patřila otázka – vlastnictví kaple. Dědictvím osvícenské doby Josefa II. byla ruina kaple sv. Antonína. Úsilí obce Blatnice o obnovení kaple, vyvrcholilo r. 1815 smlouvou mezi císařskou dvorní kanceláří (František I.), zastoupenou kanceláří Gubernia v Brně a obcí Blatnice – jejími zástupci, pudmistrem a radními. Tímto rozhodnutím obec Blatnice r. 1815 koupila kapli, zavázala se opravit ji vlastním nákladem, a pečovat o její údržbu. Duchovní správa patří farnosti blatnické. Obec Blatnice se rovněž zavázala vozit kněze ke kapli v čas poutí.
Obec Blatnice, jako vlastník kaple, své povinnosti vždy plnila. Jako doklad slouží Pamětní kniha farnosti Blatnice. Problémy, které vznikaly, byly řešeny společně, ale „nová doba“ přinesla potřebu nových řešení. Nové řešení se hledalo již na přelomu 60. – 70. let 20. stol. Mladší generaci nebylo vlastnictví kaple jasné a dokladů na obec. úřadě nebylo. Jistě zajímavý přínos mělo mé setkání s p. biskupem Mons. J. Hrdličkou v r. 1993 a rozhodnutí opsat záznamy P. Šuránka. Teprve s odstupem minulých let oceňujeme s vděčností důslednost s jakou všechno konal.
Při opisování jsem našel záznam:
Úterý 28. 7. 1970. Na kopec přišla významná skupina z geodézie – v Hodoníně – 3 členové – a pak předseda MNV p. Lernbecher a jeho náměstek p. Valášek. Vyměřují obvod kaple a území po studánku, která má být p. t. obcí postoupeno k užívání farnímu úřadu.
Další důležitější záznam napsal P. Šuránek ke dni:
Úterý 6. října 1970. Vdp. farář včera podepisoval smlouvu, že budova kaple patří nyní bezplatně a to trvale Církvi svaté. O přilehlých pozemcích se bude jednat. Ty budou pronajaté na 99 let.
Nastalo hledání dokladů na faře i obecním úřadě. Bohužel bez kladných výsledků. Za této situace jsem se rozhodl navštívit bývalého blatnického faráře P. Ludvíka Černocha v Rožnově p. Radhoštěm. On smlouvu o vlastnictví kaple v r. 1970 uzavřel a podepsal. Jeho slova: „Ano, ta smlouva existuje, sám jsem ji podepsal,“ nás naplnila radostnou nadějí.
Nové hledání – nový neúspěch, další cesta do Rožnova. A nové další potvrzení P. Černocha i výzva: „hledejte sami, smlouva musí někde být!“ Při dalším hledání na všech možných místech, byla nalezena v místě pro důležité doklady nezvyklém.
Závažnost a důležitost smlouvy potvrdil další vývoj. Rozhodnutí o převedení kaple do vlastnictví církve bylo uskutečněno v r. 1970 – v době nastupující „normalizace“. K uznání toho rozhodnutí bylo potřeba pádných dokumentů v r. 1996 (v demokracii) – kdy se ozvaly „hlasy“ o možnosti právního napadnutí smlouvy. A že moc těchto „hlasů“ nebyla malá, dokázalo obtížné jednání o výměně pozemků v okolí kaple, křížové cesty a ke studánce. Pozemky (louku), které jsou přiděleny ke kapli byly nahrazeny stejnou výměrou lepší bonity půdy. Srdečný dík těm členům zastupitelstva obce Blatnice i p. Ladislavu Vyskočilovi starostovi za snahu, a nemalé úsilí, aby „Dílo sv. Antonína“ mělo podmínky k dalšímu rozvoji! Smlouva o vlastnictví kaple a pozemků byla podmínkou k zahájení rozsáhlé opravy kaple.
Vnitřní oprava – odstranění omítky do výšky cca 2,5 m – omítnutí speciální vodovzdornou směsí – celková elektrifikace – výměna všech oken – nové dveře – na kůr – do kaple, proti hlav. oltáři – a do sakristie. Celková vnitřní malba v kapli i v sakristiích. Dlažba v obou sakristiích a obepnutí – zakotvení ocelovým lanem k objektu kaple.
Oprava fasády kaple – střechy – a odvedení povrchové i odpadové vody z okapů potrubím do lesa na západ od kaple. Do první červnové pouti r. 1997 byla generální oprava kaple urychleně skončena, zpráva zahrnující všechny práce a události od poslední generální opravy v letech 1936 – 1937 uloženy do pozlacené makovice na věži kaple.
Již v r. 1972 v čas svého pobytu u sv. Antonínka si přál P. Šuránek postavit nové sociální zařízení, tolik potřebné pro všechny i pro poutníky přicházející sem po celý rok. Stavba byla plánována severně od kaple na katastru Ostr. Lhoty. Souhlas pěti majitelů pozemků byl zajištěn. Povolení od ONV v Uh. Hradišti nebylo uděleno, proto P. Šuránek rozhodl, že s pomocí JZD Blatnička opraví a rozšíří staré záchody, které v r. 1937 postavila obec Blatnice. Stav záchodů (po 65ti letech) v r. 2002, také zničený počínáním „vandalů“, nemohl sloužit svému účelu. Náhradní řešení – mobilní hygienické buňky byly nedostatečnou náhradou. Proto se „Matice Svatoantonínská“ v r. 2002 rozhodla postavit nové sociální zařízení.
Ke stavbě se přistupovalo s nedůvěrou, s velkými obavami i finančními problémy. Přes všechny obtíže „věc se podařila“, stavba realizována na okraji lesa, na západ od kaple sv. Antonína. Ukončení stavby sociálních zařízení, které plní všechny požadavky hygieny, bylo s vděčností přijato účastníky poutí r. 2003. Nemalý podíl na zdaru má také obecní úřad Blatnice p. Sv. Ant. Radost z toho mají všichni ctitelé a příznivci poutního místa. Lze jen doufat, že se spln